A jak jsem se vlastně k psychologii dostala? Když se má dítě v patnácti letech rozhodnout, co bude v životě dělat, většinou moc neví. Já se rozhodla pro studium maturitního oboru farmaceutický asistent. Protože mě bavila chemie a biologie člověka. Na střední škole jsem si uvědomila, že mě studium baví a rozhodla jsem se pro vysokou školu. V té době už jsem měla v hlavě studium psychologie, ale neměla jsem na to dost odvahy, proto jsem zvolila bakalářský obor Ergoterapie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Kde jsem mimo jiné absolvovala praxi s vozíčkáři v Parapleti, rehabilitační a spinální oddělení v Motole, psychiatrické oddělení na Karlově náměstí a Asistenci v Jedličkově ústavu. Na práci ergoterapeuta mě nejvíce zajímal trénink kognitivních funkcí, úprava domácího prostředí a výběr kompenzačních pomůcek. Bohužel v té době nebyl otevřen magisterský obor Ergoterapie, proto jsem znovu začala studovat bakalářský obor. Podala jsem si tedy přihlášku na Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, prošla dvěma koly přijímacího řízení a nastoupila do prvního ročníku. Jsem ráda za výběr právě této školy. Ačkoli na ní převládá přátelský přístup, hodně mě toho naučila a navíc je součástí studia psychoterapeutický výcvik.

Výcvik byl náročný, ale zároveň to byl jeden z nejbohatších zážitků v mém životě. Poznala jsem mnoho lidí, kteří se v životě potýkali s velmi těžkými situacemi, ať už v dětství nebo v dospělosti. Absolvování přibližně pět seti padesáti hodin mi dalo hodně zkušeností, ze kterých budu čerpat celý život. Naučila jsem se, že nelze nikoho odsuzovat, že každý jedná tak, jak nejlépe umí. Že můžeme vypadat silně, ale opak je pravdou. Že se snažíme nechat minulost minulostí, ale někdy se nás drží zuby nehty a nakonec se s ní musíme utkat či jinak vyrovnat. Výcvik byl pro mě nezaměnitelnou zkušeností, kterou nelze popsat slovy.

Studium psychologie bylo náročné, ale s podporou rodiny jsem také stihla založit rodinu a vdát se. Proto vím, jak je důležité mít vztahy kolem sebe zdravé.